4. Letňany
4. Letňany
Letňany jsou na konečné metra trasy C, takže jsme projeli metrem trasu, kterou bychom asi nikdy neabsolvovali. Projeli jsme Prosekem, na Střížkov a mohli jsme pozorovat, že tato trasa byla prodloužena, stanice mají modernější vzhled. V Letňanech zůstalo v metru jen "pár" lidí ve srovnání s davy, které jsou v centru. Procházíme vestibulem a jdeme nahoru. Přesně podle rady, dát se doprava a ujít asi 50 metrů kolem zastávek. Avizovaný shluk budov tam skutečně je. Říkáme, tady je konec světa, silnice odděluje sídliště a na druhé straně je pole pšenice, na okraji sem tam ozdobené vlčími máky. Vůbec člověku nepřipadá, že je v Praze. Chvíli jdeme po chodníku a pak směřujeme přes pole, kde už tisíce nohou vyšlapaly chodník. Je to tam aspoň kratší, vždyť budova PVA je na dohled, už tam budeme. Vidím parkoviště, tak tam to projdeme... Jenže asi špatně vidím. Je tam plot, takže se stáčíme doleva a sledujeme šipku k výstavišti. Je to uděláno tak "chytře", že nejsme sami, kdo uvažuje, kam vlastně jít, někteří šli dál a už se vracejí. Ano, už to máme. Tady je budova, tady bude také vchod. Projdeme parkoviště, ale tady je výstava stanů. Tak dál, u rohu budovy je šipka směr Titanic. Takže vstup bude asi z boku. Přijdeme tam a zase odbočka, před sebou vidíme dost lidí směřujících na výstavu a podle toho je jasné, že ani z této strany velmi dlouhé budovy vstup není. Nu což, jdeme dál a vzadu je vidět autobus, tam to už musí být. Člověk musí obejít celou dlouhou budovu, aby se na výstavu dostal. Vpravo je buňka s WC a vedle toho stánek s občerstvením. Že by si tam člověk sedl, na to zapomeňte. Ale co jsme dříve neviděli, byla fronta, kterou nelze srovnat ani s frontou kdysi na banány. Stálo se tam i ve trojstupu, zřejmě celé rodiny nebo skupinky. Ovšem my přece máme vstupenky na určitou hodinu. Najednou se objeví muž ve žlutém tričku, je to služba, okamžitě je obstoupen a tak jdu i já. Blíží se 11. hodina a tak říkám, máme vstupenky na 11:00. Jeho odpověď byla stručná - ukázal rukou do dáli a řekl:"Tak to musíte tam". Šli jsme se tedy zařadit, nejen že před námi byla početná fronta lidí, jejichž počet si netroufám odhadnout, ale když obhlížím to místo, kde ti lidé stojí, připadá mi na hlavní město a výstavu tohoto charakteru dost nedůstojné, nevzhledné. Stojíte na nějakých betonových blocích, chvíli na ušlapané půdě a počasí se trochu změnilo, začíná jemně krápat. Kdyby se spustil pořádný déšť, tak nevím tedy. Sleduji výraz tváří spolustojících a nadšení se v nich nezračilo. Spíš to bylo zklamání z této organizace. Najednou slyšíme zřetelný povel:" Na 11:00 - do stanu!" Ten stan byl vlastně přístavek k té budově, kde vlevo byly umístěny i pokladny. Jenže tam byly vstupenky až na odpoledne, lidé museli čekat mnohem déle. Postupně pomalým krokem se dostáváme ke stanu. Pochopila jsem, že stan měl také funkci maskovací. Pokud se člověk nedostal blíže, mohl se domnívat, že už tam je vstup na výstavu. Omyl. Tam pokračovala fronta dál, jen už ji zvenčí nebylo vidět. Mohli jsme si prohlédnout plakát o koncertu Mireille Mathieu nebo si pročíst pokyny pro návštěvníky výstavy. Že tam nesmím vstoupit pod vlivem alkoholu nebo drog je snad jasné, psa si na takovou akci snad nikdo nevezme, ale hlavně tam nesmíte brát jídlo a pití, takže žádná voda s sebou. A fotit se může, bez blesku. Postupně se dostáváme ke dveřím a těsně před námi mladý muž ve žlutém tričku nás zastavuje, musíme počkat. Snažím se pronést nějaký fór, jeho odpovědí je:"Aspoň budete první." To nás rozesmálo, on pravidelně nahlíží dovnitř a říká:"Ještě ne." Říkám mu:"Už se potopil?" ... Asi podobných pokusů o srandu slyšel bezpočet. A teď pozor, konečně jsme vpuštěni dovnitř. Časově to jde, je pár minut po 11., před chvílí jsem sledovala čas.
reakce
(rrumcajs, 3. 7. 2016 21:09)