Jak plynul čas

Až do poloviny 19. století byla Bible výhradní doménou teologů. Jako svatá, bohem inspirovaná kniha se těšila zvláštní imunitě, kterou církevní instituce  chránily před vědou. Pokusy o kritický pohled na biblický text z lingvistického nebo historického hlediska byly dlouho považovány za svatokrádež a útok na náboženskou víru.
Vládlo přesvědčení, že Mojžíš, Józua, David, Šalamoun a proroci skutečně napsali příslušné části bible, že Jahve ustanovil deset přikázání na hoře Sinaj, že Eliáš na ohnivém voze uletěl do nebe a že Daniel vyšel bez úhony z jámy lvové.
Nám, lidem epochy velkých přírodovědných objevů, je těžké pochopit, že ještě nedávno byla bible považována za jedinou autoritu v oblasti poznání světa. Biblické pověsti o Adamovi a Evě, o ráji, půvabné svou naivitou, brala většina lidí doslovně jako poslední slovo o počátcích života na zemi.

Ovšem když roku 1859 vystoupil Darwin se svou evoluční teorií v díle O původu druhů, rozpoutal bouři protestů nejen mezi vyznavači bible, ale i ve vědeckých kruzích.
Postupně se rozvinula biblistika, jejíž počátky sahají do 18. století. Vyčlenilo se nové odvětví s vlastními výzkumnými metodami.
Cestovatelé a objevité neznámých pevnin vzbudili živý zájem o kultury Blízkého a Dálného Východu. Indičtí brahmáni mají Rgvéd, vyznavači novějšího hinduismu Mahábhárátu a Rámájanu, budhisti mají knihy Mahajan, parsové (?) poslední vyznavači Zarathustry - Zend Avestu, muslimové mají korán.
Všechna tato svatá písma obsahují podle mínění svých vyznavačů výlučnou pravdu, i když se mnohé od sebe dost odlišují. Bible mezi nimi je zbavena aureoly jedinečnosti, ukázala se jako jeden z mnoha projevů lidské touhy po pravdě. Vědci, kteří se zaobírají zkoumáním biblického textu, vypracovali novou vědní disciplínu - biblickou kritiku, která se dělí na nižší a vyšší.

Nižší kritika usiluje spíš o odhalování omylů vzniklých při přepisech a překladech textů. Nás zajímá vyšší kritika, jejímiž průkopníky jsou Strauss, Renan a Wellhausen. Bezchybná logika jejich lingvistických metod nakonec překonala odpor dogmatiků a musela jim ustoupit i katolická církev.
R. 1843 Pius XII. definitivně sankcionoval biblickou kritiku a otevřel tak katolickým badatelům cestu k vědě, jejíž argumentace měla takovou silu, že se to už nedalo dále negovat.
Katolíci kromě knih, které uznávají Židé a ostatní křesťanská vyznání, počítají do kánonu Starého zákona i sedm knih, napsaných řecky - Knihu Tobiášovu, Knihu Judit, Baruchovo proroctví, Knihu Moudrosti, Knihu Ekleziastikus a dvě knihy Makabejců.
Vědci svou mravenčí prací konstatovali, že Starý zákon je sbírkou historických dokumentů, lidových legend, zákonů, rituálních předpisů a mýtů, které pocházejí z různých epoch a společenských vrstev. Toto dědictví posbírali a zpracovali židovští kompilátoři v pozdějším období, převážně v babylónském zajetí. Pod tlakem faktů se zachvěla nejedna posvátná tradice, že např. autory Pentateuchu byli Mojžíš a Józua, že proroci sami (s výjimkami) psali svá ponaučení, že David složil Žalmy a Šalamoun Píseň písní a Přísloví.

Textové vrstvy různého druhu se v bibli popřelínaly, problém zkomplikovaly doplňky, které z různých důvodů připojily dlouhé řady redaktorů, kompilátorů, písařů.
Etiologickými mýty jsou např. zázraky s přechodem přes Rudé moře, s manou a zastavením vod Jordánu. Výzkumy ukázaly, že se za nimi skrývají přirozené události, které tehdy lidé vysvětlovali jako nadpřirozené úkazy.
Pod vlivem objevů jsme začali pohlížet na bibli jinýma očima. V tomto souboru jsou pověsti, báje, žalmy, lyrické zpěvy i proroctví. Tématem bible jsou děje hebrejských kmenů, které se odehrávají po staletí, opředené různými pověstmi a legendami.
Vyvrcholením těchto událostí je kolektivní tragédie židovského národa, zavlečeného do babylónského zajetí. Ale pak přichází katarze, očištění a rehabilitace. Vysídlencům se v Babyloně nevedlo nejhůře, přesto hynuli smutkem po vlasti. Když seděli u Eufratu, kvíleli své kajícné žalmy a neztráceli naději, že jim svitne svoboda.
Když jim perský král povolil návrat, šli v útrapách přes poušť a horské úžlabiny, aby na troskách zpustošeného Jeruzaléma vybudovali nový život. Pod vlivem útrap a zkoušek někteří proroci ve vznešených vizích hlásali společenskou spravedlivost, monoteismus vyššího typu, založeného na víře, že celému vesmíru vládne jeden bůh.
 
Autor při psaní knihy měl dvojí materiál - text bible a ohromné množství vědeckých poznatků, které představovaly celé kapitoly izraelských dějin nebo je stavěli do jiného světla. Autorovi šlo o to, aby se čtenáři seznámili s obsahem bible a četli ji tak, jako ji dnes čte věda. Proto zvolil dvoukolejnou kompozici knihy: zvlášť obsah bible a zvlášť komentář. Chtěl čtenáři přiblížit obsahové hodnoty. Čerpal hlavně z Wujkova překladu (polsky).

Od stvoření světa po věž Bábel

1. Stvoření světa
Na počátku stvořil bůh nebe a zemi. Nad vodami se vznášel duch boží. Bůh řekl: Budiž světlo! Pak ho oddělil od temnoty a nazval ho dnem a temnotu nocí.
Druhý den stvořil nebeskou klenbu, která rozdělila vody n a dvě části - ty, které byly na zemi pod nebem a na ty, které jako oblaka a deště visely na nebi.
Třetí den shromáždil vody z pod nebe na jedno místo a ukázala se souš. Shromaždiště vod nazval mořem a souš zemí.
Tehdy přikázal, aby zem zarostla mnoha druhy rostlin a stromy, které přináší ovoce.
Čtvrtého dne stvořil dvě nebeská tělesa, která svítí na nebeské klenbě. Větší svítí ve dne, druhé v noci. Tak vzniklo slunce a měsíc, aby se oddělil den od noci, roční období, dny a roky. Ne nebeské klenbě umístil množství hvězd.
Pátý den dal bůh život mořským obludám a jiným bytostem hemžícím se ve vodě, ptákům létajícím po nebi. Požehnal jim a pravil: Ploďte a množte se a naplněte moře i vzduch.
Šestého dne stvořil bůh dobytek, plazy a zvířata chodící po zemi. Na samém konci stvořil člověka k obrazu svému, aby panoval nad celou zemí.
Sedmého dne bůh po práci odpočíval, požehnal tento den a na věky z něho učinil svátek.

2. Adam a Eva v ráji

Na úrodné rovině na východě bůh Jahve vysadil zahradu, která je známá jako rajská zahrada a usadil v ní Adama (doslovně člověka), aby ji opatroval. Rostlo tam hodně různých stromů s chutným ovocem. V samém středu ráje stál "strom života" a "strom poznání dobra a zla". Tekla tam velká řeka, větvila se na čtyři hlavní řeky světa. Jedna  se jmenovala Pišón a obtékala krajinu Chavilah, kde se vyskytuje nejryzejší zlato. Druhá řeka byla Gichón a obtékala celou krajinu Kúš. Třetí byla Chidekela, která teče východně od města Aššur a čtvrtá je Perát (Eufrat).
Bůh Jahve dovolil Adamovi jíst ovoce ze všech stromů s výjimkou "stromu poznání dobra a zla". To mu zakázal jíst pod trestem smrti. Bůh Jahve viděl, že není dobré , aby člověk zůstal samotný, přivedl mu do ráje všechna zvířata na zemi. Adam pojmenoval všechny savce a ptáky, ale cítil se osamocený. Jahve na Adama seslal tvrdý spánek, vybral mu jedno žebro a stvořil z něho ženu. Adam řekl, že to je tělo z jeho těla a jmenovat se bude mužena. Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své ženě a budou jedním tělem.
 
Adam a Eva byli nazí a neostýchali se navzájem, ale lstivý had přesvědčil Evu, že bůh nechce, aby oni rozpoznali dobro a zlo stejně jako bůh. Eva tedy utrhla zakázané ovoce, snědla ho a pak přemluvila muže, aby to také udělal. V tu chvíli si uvědomili, že jsou nazí, utrhli si fíkové listy, aby si zakryli tělo. Když bůh Jahve chodil po ráji, oni se ukryli mezi stromy. Bůh se ptal Adama, jestli nejedl ze stromu poznání, ale Adam obvinil ženu a ona zase hada, že ji přemluvil. Bůh Jahve se rozhněval a hada navěky proklel k věčnému plazení. Ženě řekl, že bude rodit děti v bolestech a bude pod vládou muže, který bude mít nad ní moc.
Adamovi pak řekl, že půda bude pro něho prokletá, s námahou ji bude obdělávat, v potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, protože jsi prach a v prach se obrátíš.
Adam dal ženě jméno Eva, stala se matkou všech lidí na zemi. Bůh Jahve vyrobil pro hříšný pár oděv ze zvířecích kůží a vyhnal ho z ráje, protože nechtěl, aby jedli ovoce ze "stromu života" a tím byli nesmrtelní. K rajské bráně postavil jako stráž okřídleného cherubína s ohnivým mečem.

3. Kain a Ábel
Adam a Eva měli dva syny, starší byl Kain, který byl rolník a mladší Ábel, který byl pastýřem ovcí.
Jednoho dne Kain přinesl bohu oběť z polních plodin, zatímco Ábel obětoval prvorozené jehně ze svého stáda. Jahve přijal Ábelovy dary, ale na Kainovu oběť se ani nepodíval. To Kaina rozhněvalo a zachmuřil se, ale Jahve mu řekl, že pokud bude činit dobro, že se tvář rozjasní, aby zlobu opanoval.
Kain vylákal Ábela do pole a tam ho zabil. Bůh zločin viděl, a ptal se Kaina, kde je jeho bratr. On řekl, že ho nehlídá. Bůh se rozhněval a zvolal, co že to udělal, že hlas krve jeho bratra volá ze země. Nyní bude Kain kletbou zahnaný z půdy, bude bloudit po zemi a kdo by ho chtěl zabít, toho stihne sedminásobná pomsta.
 
Kain odešel do vyhnanství a usadil se v kraji Nód na východ od Édenu. Tam si vzal za ženu Evu a měl s ní syna Enocha. Pravnukem Enocha byl Lámech, který měl dvě ženy. Od Ády měl syna Jábála, který byl otcem kočovníků a pastýřů. Jeho bratr Júbal byl otcem muzikantů, hrajících na kytaru a flétnu.
Túbal-Kain, zrozený z druhé ženy Cilly, byl řemeslníkem, zručným v obrábění železa a mědi. Adam žil 930 let. Eva mu porodila syny a dcery, ze kterých vzešlo četné potomstvo. Jeden z jeho potomků Metuzalém (Metúšelach) žil 969 roků. Jeho vnukem byl Noe (Nóach), který zplodil tři syny - Šéma, Cháma a Jáfeta.

4. Potopa

Potomstva Adama a Evy postupně přibývalo a zalidňovalo zemi. Ovšem lidský rod byl poznamenán přítěží prvotního hříchu. Člověk v potu tváře musel dobývat svůj každodenní chléb a v jeho srdci se uhnízdila zloba a zkaženost.
Lidé proti sobě zvedali ruce, vraždili se v neustálých válkách a navzájem se okrádali. Země byla plná násilí a zločinu a nikdo si nevšímal varovného hlasu stvořitele. Jahve litoval své dílo a velmi ho trápily zločiny lidského rodu.
Rozhodl se proto zahubit všechno, co žilo na světě, jako přítrž nepravostem. Nechtěl však, aby jeho dílo přišlo vniveč úplně. Doufal, že nové pokolení lidí a zvířat bude poslušnější a vytvoří lepší svět.
 
Mezi hříšníky byl Noe, bohabojný muž, který našel milost v Pánových očích. Měl tři syny - Šéma, Cháma a Jáfeta, kteří také nesešli z cesty ctnosti.
Na boží pokyn Noe postavil archu z živičného dřeva, spáry vymazal smolou. Archa byla třista loktů dlouhá, padesát loktů široká a třicet loktů vysoká. Měla tři paluby a jen jedno okno a jedny dveře. Noe s pomocí svých synů dokončil stavbu archy, i když tehdy měl už 600 let. Když bůh viděl, že archa je hotová, ohlásil, že na zemi sešle potopu. Rozhodl se ušetřit jen Noema, jeho tři syny s ženami a po jednom páru ze všech čtyřnožců, plazů a ptáků, aby se mohli znovu rozmnožit.
Noe zahnal do archy zvířata, shromáždil tam potraviny a zavřel se tam spolu s rodinou.

Po sedmi dnech se spustil liják, který trval 40 dní a 40 nocí. Voda stoupala a zalila celou zem. Všechno živé zahynulo. Jen Noemova archa s jeho rodinou a zvířaty se vznášela nad hladinou. Postupně déšť ustával a voda pomalu klesala, ale ještě 150 dní nebylo nic vidět. V sedmém měsíci archa přistála na vrcholu hory Ararat v Arménii a v desátém měsíci se vynořily špičky vrcholů. Noe počkal čtrnáct dní a vypustil z okna krkavce, aby se přesvědčil, zda  najde suchou zemi. Ovšem pták se vrátil do archy. Pak Noe vypustil holubici, ale i ona se vrátila.
Po sedmi dnech ji znovu vypustil a ona se vrátila s olivovou větvičkou v zobáku, což byl důkaz, že jsou suchá místa na zemi. Za dalších sedm dní Noe vypustil znovu holubici, ale ona se už nevrátila, protože země oschla.
 
Noe vystoupil z archy a postavil oltář, aby z vděčnosti za záchranu složil oběť svému Pánu. Jahve se rozhodl, že už nikdy nepotrestá lidstvo potopou a na znamení věčné úmluvy se všemi živými bytostmi na zemi zavěsil na nebi sedmibarevnou duhu.
Noe se znovu pustil do obdělávání půdy a chovu dobytka. Založil vinice a naučil se vyrábět víno. Ovšem jednou toho vypil více, v opilosti ze sebe strhl oděv a obnažený usnul ve stanu. V takovém stavu ho našel Chám, otec Kanaánu, a se smíchem líčil bratrům, co viděl. Avšak  Šém a Jáfet projevili k otci úctu, přikryli ho pláštěm. Když se Noe probudil a slyšel o Chámově chování, zmocnil se ho takový hněv, že ho proklel a předpověděl, že jeho potomci se stanou nevolníky pokolení Šéma a Jáfeta. Noe žil po potopě ještě dalších 350 let, dožil se tedy 950 let.
Od jeho synů se odvozují tři velké skupiny lidského rodu. Jáfet se stal praotcem národů Severu, od Šéma pocházejí Semité a Chám dal základ africkým Hamitům. Jedním z Chámových potomků byl Nimród, který se proslavil  jako velký lovec.

Od stvoření světa po věž Bábel

1. Stvoření světa
Na počátku stvořil bůh nebe a zemi. Nad vodami se vznášel duch boží. Bůh řekl: Budiž světlo! Pak ho oddělil od temnoty a nazval ho dnem a temnotu nocí.
Druhý den stvořil nebeskou klenbu, která rozdělila vody n a dvě části - ty, které byly na zemi pod nebem a na ty, které jako oblaka a deště visely na nebi.
Třetí den shromáždil vody z pod nebe na jedno místo a ukázala se souš. Shromaždiště vod nazval mořem a souš zemí.
Tehdy přikázal, aby zem zarostla mnoha druhy rostlin a stromy, které přináší ovoce.
Čtvrtého dne stvořil dvě nebeská tělesa, která svítí na nebeské klenbě. Větší svítí ve dne, druhé v noci. Tak vzniklo slunce a měsíc, aby se oddělil den od noci, roční období, dny a roky. Ne nebeské klenbě umístil množství hvězd.
Pátý den dal bůh život mořským obludám a jiným bytostem hemžícím se ve vodě, ptákům létajícím po nebi. Požehnal jim a pravil: Ploďte a množte se a naplněte moře i vzduch.
Šestého dne stvořil bůh dobytek, plazy a zvířata chodící po zemi. Na samém konci stvořil člověka k obrazu svému, aby panoval nad celou zemí.
Sedmého dne bůh po práci odpočíval, požehnal tento den a na věky z něho učinil svátek.

2. Adam a Eva v ráji
Na úrodné rovině na východě bůh Jahve vysadil zahradu, která je známá jako rajská zahrada a usadil v ní Adama (doslovně člověka), aby ji opatroval. Rostlo tam hodně různých stromů s chutným ovocem. V samém středu ráje stál "strom života" a "strom poznání dobra a zla". Tekla tam velká řeka, větvila se na čtyři hlavní řeky světa. Jedna se jmenovala Pišón a obtékala krajinu Chavilah, kde se vyskytuje nejryzejší zlato. Druhá řeka byla Gichón a obtékala celou krajinu Kúš. Třetí byla Chidekela, která teče východně od města Aššur a čtvrtá je Perát (Eufrat).
Bůh Jahve dovolil Adamovi jíst ovoce ze všech stromů s výjimkou "stromu poznání dobra a zla". To mu zakázal jíst pod trestem smrti. Bůh Jahve viděl, že není dobré , aby člověk zůstal samotný, přivedl mu do ráje všechna zvířata na zemi. Adam pojmenoval všechny savce a ptáky, ale cítil se osamocený. Jahve na Adama seslal tvrdý spánek, vybral mu jedno žebro a stvořil z něho ženu. Adam řekl, že to je tělo z jeho těla a jmenovat se bude mužena. Proto muž opustí otce a matku a přilne ke své ženě a budou jedním tělem.

Adam a Eva byli nazí a neostýchali se navzájem, ale lstivý had přesvědčil Evu, že bůh nechce, aby oni rozpoznali dobro a zlo stejně jako bůh. Eva tedy utrhla zakázané ovoce, snědla ho a pak přemluvila muže, aby to také udělal. V tu chvíli si uvědomili, že jsou nazí, utrhli si fíkové listy, aby si zakryli tělo. Když bůh Jahve chodil po ráji, oni se ukryli mezi stromy. Bůh se ptal Adama, jestli nejedl ze stromu poznání, ale Adam obvinil ženu a ona zase hada, že ji přemluvil. Bůh Jahve se rozhněval a hada navěky proklel k věčnému plazení. Ženě řekl, že bude rodit děti v bolestech a bude pod vládou muže, který bude mít nad ní moc.
Adamovi pak řekl, že půda bude pro něho prokletá, s námahou ji bude obdělávat, v potu tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do země, protože jsi prach a v prach se obrátíš.
Adam dal ženě jméno Eva, stala se matkou všech lidí na zemi. Bůh Jahve vyrobil pro hříšný pár oděv ze zvířecích kůží a vyhnal ho z ráje, protože nechtěl, aby jedli ovoce ze "stromu života" a tím byli nesmrtelní. K rajské bráně postavil jako stráž okřídleného cherubína s ohnivým mečem.

3. Kain a Ábel

Adam a Eva měli dva syny, starší byl Kain, který byl rolník a mladší Ábel, který byl pastýřem ovcí.
Jednoho dne Kain přinesl bohu oběť z polních plodin, zatímco Ábel obětoval prvorozené jehně ze svého stáda. Jahve přijal Ábelovy dary, ale na Kainovu oběť se ani nepodíval. To Kaina rozhněvalo a zachmuřil se, ale Jahve mu řekl, že pokud bude činit dobro, že se tvář rozjasní, aby zlobu opanoval.
Kain vylákal Ábela do pole a tam ho zabil. Bůh zločin viděl, a ptal se Kaina, kde je jeho bratr. On řekl, že ho nehlídá. Bůh se rozhněval a zvolal, co že to udělal, že hlas krve jeho bratra volá ze země. Nyní bude Kain kletbou zahnaný z půdy, bude bloudit po zemi a kdo by ho chtěl zabít, toho stihne sedminásobná pomsta.

Kain odešel do vyhnanství a usadil se v kraji Nód na východ od Édenu. Tam si vzal za ženu Evu a měl s ní syna Enocha. Pravnukem Enocha byl Lámech, který měl dvě ženy. Od Ády měl syna Jábála, který byl otcem kočovníků a pastýřů. Jeho bratr Júbal byl otcem muzikantů, hrajících na kytaru a flétnu.
Túbal-Kain, zrozený z druhé ženy Cilly, byl řemeslníkem, zručným v obrábění železa a mědi. Adam žil 930 let. Eva mu porodila syny a dcery, ze kterých vzešlo četné potomstvo. Jeden z jeho potomků Metuzalém (Metúšelach) žil 969 roků. Jeho vnukem byl Noe (Nóach), který zplodil tři syny - Šéma, Cháma a Jáfeta.

4. Potopa

Potomstva Adama a Evy postupně přibývalo a zalidňovalo zemi. Ovšem lidský rod byl poznamenán přítěží prvotního hříchu. Člověk v potu tváře musel dobývat svůj každodenní chléb a v jeho srdci se uhnízdila zloba a zkaženost.
Lidé proti sobě zvedali ruce, vraždili se v neustálých válkách a navzájem se okrádali. Země byla plná násilí a zločinu a nikdo si nevšímal varovného hlasu stvořitele. Jahve litoval své dílo a velmi ho trápily zločiny lidského rodu.
Rozhodl se proto zahubit všechno, co žilo na světě, jako přítrž nepravostem. Nechtěl však, aby jeho dílo přišlo vniveč úplně. Doufal, že nové pokolení lidí a zvířat bude poslušnější a vytvoří lepší svět.

Mezi hříšníky byl Noe, bohabojný muž, který našel milost v Pánových očích. Měl tři syny - Šéma, Cháma a Jáfeta, kteří také nesešli z cesty ctnosti.
Na boží pokyn Noe postavil archu z živičného dřeva, spáry vymazal smolou. Archa byla třista loktů dlouhá, padesát loktů široká a třicet loktů vysoká. Měla tři paluby a jen jedno okno a jedny dveře. Noe s pomocí svých synů dokončil stavbu archy, i když tehdy měl už 600 let. Když bůh viděl, že archa je hotová, ohlásil, že na zemi sešle potopu. Rozhodl se ušetřit jen Noema, jeho tři syny s ženami a po jednom páru ze všech čtyřnožců, plazů a ptáků, aby se mohli znovu rozmnožit.
Noe zahnal do archy zvířata, shromáždil tam potraviny a zavřel se tam spolu s rodinou.

Po sedmi dnech se spustil liják, který trval 40 dní a 40 nocí. Voda stoupala a zalila celou zem. Všechno živé zahynulo. Jen Noemova archa s jeho rodinou a zvířaty se vznášela nad hladinou. Postupně déšť ustával a voda pomalu klesala, ale ještě 150 dní nebylo nic vidět. V sedmém měsíci archa přistála na vrcholu hory Ararat v Arménii a v desátém měsíci se vynořily špičky vrcholů. Noe počkal čtrnáct dní a vypustil z okna krkavce, aby se přesvědčil, zda najde suchou zemi. Ovšem pták se vrátil do archy. Pak Noe vypustil holubici, ale i ona se vrátila.
Po sedmi dnech ji znovu vypustil a ona se vrátila s olivovou větvičkou v zobáku, což byl důkaz, že jsou suchá místa na zemi. Za dalších sedm dní Noe vypustil znovu holubici, ale ona se už nevrátila, protože země oschla.

Noe vystoupil z archy a postavil oltář, aby z vděčnosti za záchranu složil oběť svému Pánu. Jahve se rozhodl, že už nikdy nepotrestá lidstvo potopou a na znamení věčné úmluvy se všemi živými bytostmi na zemi zavěsil na nebi sedmibarevnou duhu.
Noe se znovu pustil do obdělávání půdy a chovu dobytka. Založil vinice a naučil se vyrábět víno. Ovšem jednou toho vypil více, v opilosti ze sebe strhl oděv a obnažený usnul ve stanu. V takovém stavu ho našel Chám, otec Kanaánu, a se smíchem líčil bratrům, co viděl. Avšak Šém a Jáfet projevili k otci úctu, přikryli ho pláštěm. Když se Noe probudil a slyšel o Chámově chování, zmocnil se ho takový hněv, že ho proklel a předpověděl, že jeho potomci se stanou nevolníky pokolení Šéma a Jáfeta. Noe žil po potopě ještě dalších 350 let, dožil se tedy 950 let.
Od jeho synů se odvozují tři velké skupiny lidského rodu. Jáfet se stal praotcem národů Severu, od Šéma pocházejí Semité a Chám dal základ africkým Hamitům. Jedním z Chámových potomků byl Nimród, který se proslavil jako velký lovec.

5. Věž Bábel

Lidé zpočátku mluvili stejným jazykem. Žili na rovině v kraji Šineár v povodí Eufratu a Tigridu. Půda zde byla velmi úrodná, takže se jim vedlo dobře. Jenže to v nich probudilo pýchu a oni se rozhodli, že postaví věž, která by se dotýkala samotného nebe. Jako stavební materiál použili místo kamene vypálené cihly, které pak spojili hlínou.
Věž rostla do výše, až se Jahve znepokojil a rozhodl se, že si ji prohlédne. Lidská pýcha ho rozhněvala a proto jim pomíchal jazyky, aby se nemohli dorozumět. Mezi staviteli nastal zmatek, že museli stavby zanechat. Rozešli se na všechny světové strany a opustili jak stavební materiál, tak i nástroje, které používali. Místo, kde se věž týčila a došlo zde k pomatení jazyků, bylo nazváno Bábel.

Překvapivé objevy o stvoření světa, ráji, potopě a Babylónské věži

Z Bible se dovídáme, že původní vlastí Hebrejců byla Mezopotámie. Abrahámova rodina žila v Uru, což bylo starodávné hlavné město Sumerů, než se vystěhovali do Kanaánu - dnešní Palestiny. Hebrejci patřili do velké skupiny národů, které v údolí Eufratu a Tigridu vytvořily jednu z nejbohatších kultur v dějinách lidstva.
Tvůrci této kultury byli Sumerové. Už ve 3. tisíciletí př. n. l. budovali překrásná města, pomocí rozsáhlé sítě zavlažovacích kanálů zavlažovali půdu, rozvíjeli řemesla a vytvořili tak skvělé památky umění a literatury.
Akkadové, Asyřané, Babyloňané, Chetité a Aramejci, kteří později postupně zakládali v Mezopotámii a Sýrii své státy, byli žáky Sumerů, od kterých přebírali kulturní dědictví.
Do poloviny 19. století jsme o kultuře těchto národů měli jen skoupé znalosti. Změnily to archeologické vykopávky, uskutečněné v Mezopotámii. Byla vykopaná taková města jako Ur, Babylon, Ninive, v královských palácích se našly tisíce tabulek popsaných klínovým písmem.
Tyto dokumenty obsahují historické kroniky, diplomatickou korespondenci, smlouvy, ale i mýty a náboženské básně, mezi nimiž byl i nejstarší epos lidstva o sumerském národním hrdinovi Gilgamešovi.
Postupným dešifrováním textů se ukázalo, že Bible, pokládaná celá staletí za originální dílo Hebrejců, má své kořeny v mezopotámské tradici, že mnohé jednotlivosti a pověsti jsou převzaté z bohaté pokladnice sumerských mýtů a legend.
Panoval názor, že evropská kultura za všechno vděčí Řecku, ale nové výkumy ukázaly, že v mnoha směrech jsme dědici sumerského národa.
V této historické posloupnosti Hebrejci nemohli být zvláštní skupinou. Měli kořeny v mezopotámské kultuře, do Kanaánu si přinesli představy a zvyky i náboženské mýty, které v průběhu tisíciletí vznikaly u Eufratu a Tigridu. Zřetelné stopy těchto vzdálených vlivů dnes nacházíme v biblických textech.

Tyto vlivy se však neodhalují snadno. Hebrejci poté, co se usídlili v Kanaánu, se postupně odpoutávali od vlivů Mezopotámie. Představy a mýty, které si odtud přinesli, si předávali ústně z pokolení na pokolení a v průběhu staletí je přetvořili do takové míry, že jedině pomocí mezopotámských pramenů lze poznat jejich původ.
O to, aby se pradávné příbuzenství zakrylo, se přičinily kněžské kruhy, které po návratu z babylónského zajetí (od 6.-4. stol. př. n. l.)redigovaly text Starého zákona a zprostředkovali nám jej v takové podobě, jak ho známe dnes.
Moderní chápání historické přesnosti jim bylo cizí. Pověsti, které si předávali z pokolení na pokolení, jim sloužily k tomu, aby dokázali, že Jahve už od dob Abraháma řídil osudy svého vyvoleného národa.
Naštěstí tito kněží nebyli vždy důslední. V biblických textech přehlédli nejednu podrobnost, která pozradila těsnou souvislost s kulturou Mezopotámie. Až velké archeologické objevy umožnily rekonstruovat zapomenuté kultury Sumerů, Akkadů, Asyřanů a Babylóňanů a odhalily jejich pradávný původ.

Biblická historie o stvoření světa je příkladnou ukázkou toho, jak kněží přetvářeli staré mezopotámské mýty. Významný archeolog George Smith přečetl z klínových tabulek celou babylónskou poému o stvoření světa, známou pod názvem Enuma eliš, která zdánlivě nemá nic společného s biblickým vyprávěním. Obsah mytologického eposu:
Na počátku existovala jen voda a vládl chaos. Z tohoto chaosu se zrodili první bohové. Po staletí se někteří bohové rozhodli zavést na světě pořádek. To vyvolalo odpor boha Abzy a jeho ženy Tiamat, obludné bohyně chaosu. Vzbouřenci se sjednotili pod vedením moudrého boha Ea a zabili Abzu. Tiamat, zobrazovaná v podobě draka, se rozhodla pomstít smrt svého muže. Tehdy bohové pořádku pod vedením Marduka v krvavém boji zabili Tiamat a její obrovské tělo rozťali na dvě části, z nichž jedna se stala zemí a druhá nebem. Krev Abzy smíchali s hlínou a z toho vznikl první člověk.
Nabízí se otázka, co může mít tento pochmurný a celkem primitivní příběh společného se vznešenou monoteistickou historií kněží, kteří redigovali Starý zákon. A přece existují stopy, že musela představovat surový materiál pro hebrejskou, určitě ušlechtilejší verzi. Americký archeolog James J. Pritchard podrobně porovnal oba texty a objevil v nich množství do očí bijících analogií. Pozoruhodná je hlavně posloupnost událostí, společná oběma textům: vznik nebe a nebeských těles, oddělení vody od země, stvoření člověka šestého dne, odpočinek boha v Bibli s společná hostina babylónských bohů sedmého dne v textu Enuma eliš.

Dlouho si badatelé lámali hlavu nad druhým veršem první kapitoly knihy Genesis, který mluví o božím duchu a vlastně o oživujícím božím dechu, vznášejícím se nad vodami. Tento verš se interpretoval různě, až když se v ruinách fénického města Ugarit (nedaleko dnešního Rás Šamrá v Sýrii) nenašly klínové tabulky, které představují soubor mytologických básní. Učenci narazili na text, podle něhož bůh zasedl na vodu jako pták na vejce a vyseděl z chaosu život. Není důvod pochybovat o tom, že biblický duch boží, vznášející se nad vodami, je ozvěnou tohoto ugaritského mýtu.
Biblická historie stvoření světa nepochybně vznikla v tichu kněžské pracovny a jako intelektuální koncepce teologů nezískala popularitu mezi hebrejským lidem. Představivosti prostých lidí se spíše zamlouvaly dramatické mýty o hrdinských bojích bohů s obrovskou obludou chaosu. V textech Starého zákona se zachovaly zřetelné stopy této lidové víry.
V ugaritském eposu bůh Baal vítězí nad sedmihlavým drakem Lefjátánem. V Izaiášově proroctví (27,1) doslova čteme:
"Toho dne Hospodin potrestá svým tvrdým, velkým a mocným mečem Lefjátána, prchajícího hada, Levjátána, pokrouceného hada a zabije draka, který je v moři".
Drak vystupuje i pod jménem Rahab. O konfliktu Jahveho s Rahabem mluví kniha Jobova, jeden žalm a Izaiáš.
Můžeme tedy sledovat cestu, po které v dějinách putoval mezopotámský mýtus o boji bohů s obludou. Za sumerských časů byl vítězným bohem, který porazil draka, Enlil. Když si Mezopotámii podrobil akkadský král Chammurapi, přemožitelem draka se stal Marduk.
Uplynula staletí a vlády nad Mezopotámií se ujali Asyřané, tehdy hodnost nejvyššího božstva dostal Aššúr.
Asyrští písaři na klínových tabulkách vymazali Marduka a ne jeho místo vepsali svého kmenového boha Aššúra. Neprováděli to však pečlivě a tak na některých místech v textu Mardukovo jméno přehlédli. Mýtus se postupně dostal do Palestiny, kde Hebrejci přikázali Jahvemu bojovat s obludou Levjátánem neboli Rahabem.
Podle názoru některých vědců mýtus pronikl dokonce do křešťanství v podobě legendy o sv. Jiří, který zabíjí draka.

V souvislosti s biblickým líčením stvoření světa je třeba uvést, že r. 1654 arcibiskup Usher z Irska vyhlásil, že z pozorného prostudování Písma svatého vyplývá, že bůh stvořil svět roku 4004 př. n. l. Toto datum se po celá staletí uvádělo v postupných vydáních Bible a toho, kdo o tom pochyboval, pokládali za kacíře.
Na arcibiskupa Ushera však zaútočil biskup Lightfoot, který mu vyčítal nepřesnosti ve výpočtech. Podle něj svět vznikl 23. října 4004 př. n. l. v 9 hodin ráno.
Pokud jde o ráj, ten je také výplodem sumerské fantazie. V mýtu o bohu Enkim je ráj zobrazen jako zahrada plná ovocných stromů, ve které lidé i zvířata živí v plné shodě, neznají utrpení ani nemoci. Nachází se to v kraji Dilnum v Persii. Biblický ráj se dá lokalizovat do Mezopotámie, protože v něm začínají čtyři řeky a dvě z nich jsou Eufrat a Tigris.
V obou mýtech se vyskytují do očí bijící analogie. V obou je obsažena idea pádu člověka. V Bibli had přemlová Adama a Evu, aby snědli ovoce ze "stromu poznání dobra a zla", zatímco v mezopotámském mýtu lstivým rádcem je bůh Ea. Obě verze vyjadřují myšlenku, že poznání dobra a zla, tedy moudrosti, staví člověka na roveň bohům a zabezpečuje mu nesmrtelnost. Připomeňme, že v ráji rostl ještě "strom života", dávající nesmrtelnost. Jahve vyhnal Adama a Evu nejen za neposlušnost, ale i z obavy, že sáhnou po ovoci ze "stromu života" a budou nesmrtelní jako bůh.
Ve 3. kapitole knihy Genesis (v. 22) čteme:" Hle, člověk je už jako jeden z nás (opět pozůstatek polyteismu!), když pozná dobro i zlo. Jen aby teď nevztáhl ruku, aby nevzal a nejedl ze stromu života a aby nežil věčně!"

Do jisté míry se vyjasnil i původ biblického hada-pokušitele. Sumerský hrdina Gilgameš se vydal na rajský ostroj, kde žil miláček bohů Utnapištim, aby od něho dostal rostlinu života. Když se vracel přes řeku, jeden z bohů, který nechtěl, aby se člověk stal nesmrtelným jako bohové, přeměnil se v hada a vynořil se z vody, vytrhl Gilgamešovi z ruky čarovnou rostlinu.
V této sumerské legendě je pravděpodobné vysvětlení, proč od Abrahámových časů Hebrejci zobrazovali Jahveho v podobě hada. Až kněží v obrazoboreckém zápalu ničili tyto symboly, protože je odsuzovali jako projev modloslužebnictva.
Archeologové našli v ruinách mezopotámského města pečeť s vyrytou scénou, která pravděpodobně ilustruje prototyp pověsti o Adamovi a Evě. Na jednom reliéfu vidíme strom s hadem a po obou stranách dvě postavy - chlapa s rohy a ženu. Ovšem kontury postav jsou rozmazané, proto je lze stěží poznat. Proto někteří badatelé vyslovili pochybnost, že má pečeť něco společného s mýtem o prvním člověku. Převládá však přesvědčení, že už v Mezopotámii existoval mýtus o Adamovi a Evě.

Lidi odpradávna zajímalo, proč bůh stvořil Evu takovým zvláštním způsobem - z Adamova žebra. Měl přece dostatek hlíny, ze které mohl podobně jako muže vymodelovat i ženu. Klínové tabulky vykopané ve zříceninách Babylónu přinesly ohromující vysvětlení. Celá věc spočívá na velmi zábavném nedorozumění. V sumerském mýtu bůh Enki má nemocné žebro. V sumerštině se žebro nazývá "ti". Bohyně, povolaná k vyléčení Enkiho žebra, se jmenuje "Ninti" neboli "paní se žebrem". Ovšem "ninti" znamená i "dát život". Ninti proto znamená "paní se žebrem" nebo i stejně "paní, která dává život".
A tady je zdroj nedorozumění. Hebrejské kmeny nahradily Ninti Evou, protože Eva byla legendární pramátí lidstva, neboli "paní, která dává život". Ale ani druhý význam Ninti (Paní se žebrem) úplně nezanikl v paměti Hebrejců. Z mezopotámských dob se ještě pamatovalo, že Eva má něco společného se žebrem a díky tomu se zrodila podivná verze, že byla stvořená z Adamova žebra. Je zde ještě jeden důkaz, že si Hebrejci ve svých bájích dost "půjčovali" od mezopotámských národů.
V souvislosti s Adamem stojí za zmínku zábavný incident, ke kterému došlo v Kongresu USA. Ve vládní brožuře Lidské rasy ilustrátor zobrazil Adama s pupkem. To vyvolalo interpelaci kongresmana Severní Karolíny Carla T. Durhana. Označil kresbu za jeden z projevů šířící se komunistické propagandy, protože Adam, kterého bůh ulepil z hlíny, neměl matku, proto nemohl mít ani pupek. V bouřlivé diskusi pak uklidnili napáleného vyznavače bible faktem, že ve Vatikánu se nachází Michelangelův obraz, na kterém má Adam též pupek.

Legenda o Kainovi a Ábelovi je výlučně výplodem hebrejské fantazie. Hebrejské kmeny se v této legendě snažily vysvětlit, proč Jahve, jejich dobrotivý otec, odsoudil lidský rod k ustavičné námaze, utrpení a chorobám. Někteří badatelé míní, že legenda je ozvěnou konfliktů, které v dávných dobách vznikaly mezi kočovnými pastýřskými kmeny a obyvatelstvem, které začínalo vést usedlý způsob života a věnovalo se rolnictví.
Hebrejci byli v té době pastýři a proto Ábel - pastýř ovcí - se v jejich podání stal Jahveho oblíbencem a nevinnou obětí rolníka Kaina. Ovšem v dějinách lidstva to bylo právě naopak: Kočovné kmeny přepadávaly pokojné rolníky a ne naopak. Toto stranění v biblické legendě svědčí o tom, že příběh o Kainovi a Ábelovi vznikl v dávné minulosti, kdy Hebrejci vedli kočovný způsob života. Až se usadili v Kanaánu, sami se museli bránit nájezdům kočovných pouštních kmenů, tato legenda se stala anachronismem, ale zachovala se jako dědictví po pastýřských předcích.

V 70. letech 19. století vyvolal obrovský rozruch objev, týkající se biblické potopy. Pracovník Britského muzea v Londýně George Smith se pustil do čtení tabulek s klínovým písmem, které přišly z Ninive a byly uložené ve sklepě muzea. Narazil na první epos lidstva, popisující činy a dobrodružství Gilgameše, legendárního sumerského hrdiny. Na některých tabulkách se našly fragmenty vyprávění o potopě, velmi podobné biblické verzi. Když to zveřejnil, strhla se bouře protestů těch, pro něž byla Bible svatou knihou, bohem inspirovanou. Nemohli se smířit s myšlenkou, že Noemův příběh je mýtus, převzatý od Sumerů. To, co Smith dešifroval, bylo podle nich náhodné. Spor by se vyřešil, kdyby se našly chybějící tabulky, což se zdálo nepravděpodobné. Ale G. Smith nekapituloval, osobně se vypravil do Mezopotámie a světe, div se, ve zříceninách Ninive našel chybějící tabulky toho vyprávění, které v plném rozsahu potvrzovaly jeho tezi. Svědčily o tom takové podrobnosti, jako např. vypuštění krkavce a holubice na svobodu, vrch, na němž přistála archa, doba trvání potopy, ale také idea pověsti - potrestání lidstva za hříchy a ušetření bohabojného člověka.
Samozřejmě, jsou určité rozdíly. Sumerský Noe se jmenuje Utnapištim, setkáváme se tam s více bohy, obdařenými lidskými slabostmi, zatímco v Bibli posílá na lidský rod potopu Jahve, stvořitel světa, představený majestátně. Přepracování mýtu v monoteistickém duchu pochází jistě z pozdějších dob a provedli to redaktoři z kněžských kruhů.

Problém překvapivě vyřešil anglický archeolog Leonard Woolley, objevitel Uru. V obrovském smetišti, které se za tisíciletí navršilo pod hradbami sumerského hlavního města, vykopal šachtu a v hloubce 14 m objevil hrobky sumerských králů ze začátku 3. tisíciletí před n. l., které obsahovaly poklady a dokonce i pozůstatky pochovaných vládců.
Wolley chtěl zjistit, co se skrývalo pod pohřebištěm. Po proražení následující vrstvy dělníci narazili na říční nánosy, kde nebylo stopy po lidské přítomnosti. Copak dělníci narazili na původní dno z dob, kdy v Mezopotámii ještě nežil člověk? Na základě triangulačních výpočtů archeolog dospěl k závěru, že ještě nedosáhli panenské půdy, protože nánosy ležely výše než okolní terén a tvořil tedy zřetelný kopec. Další překopávání pohřebiště přineslo senzaci. Pod třímetrovou vrstvou nánosů se objevily nové stopy osídlení - cihly, popel z ohnišť, keramické střepy. Tvarem a podle ornamentů na nádobách dospěl k názoru, že nálezy patřily k úplně jiné kultuře než byly ty, které ležely nad vrstvou říčních nánosů.
Tato struktura vrstev se dala vysvětlit jedině tak: Nějaká povodeň strašidelných rozměrů zničila nám neznámou lidskou osadu v nezjistitelně dávné době a po ústupu vody sem přišli jiní lidé a znovu zalidnili Mezopotámii. Byli to Sumerové, tvůrcové nejstarší známé civilizace na světě.

K tomu, aby se nashromáždilo téměř tři metry nánosů a kalu, voda musela stát na tom místě velmi dlouho ve výšce aspoň 8 m. Vědci vypočítali, že při takové úrovni vody se celá Mezopotámie stala obětí této povodně. Bylo to tedy takového rozsahu, jaké se v historii vyskytují zřídka, ale jen lokální povahy. Ovšem pro tehdejší obyvatelstvo území postižené záplavou, představovalo celý svět a povodeň znamenala v jejich představách, že bohové potrestali hříšné lidstvo. Pověsti o katastrofě procházely staletími od Sumerů k Akkadům a Babylóňanům. Z Mezopotámie je do Kanaánu přinesli Hebrejci, přetvořili podle svého a tuto vlastní verzi zařadili do svatých knih Starého zákona.

Ve všech městech nad Eufratem a Tigridem se týčily nesmírně vysoké budovy podivného tvaru. Skládaly se ze šestihranných bloků položených poschoďově na sebe a zmenšovaly se k vrcholu. Připomínaly stupňovité pyramidy. Na uťatém vršku stával malý chrám, zasvěcený místnímu božstvu. Vedly k němu trojité kamenné schody. Při bohoslužbách tam kráčeli kněží za zvuků sborového zpěvu a hudebních nástrojů.
Nejslavnější z těchto pyramid, kterým se říká zikkuraty, stála v Babylónu. Archeologové vykopali její základy a dolní částí stěn. Víme přesně, jaký byl architektonický vzhled, protože kromě popisů se na klínových tabulkách našla i rytina stavby. Měla 7 poschodí a výšku 90 m.
Nabízí se otázka, zda babylonská pyramida byla předobrazem biblické věže Bábel. Francouzský vědec André Parrot na základě důkazů dospěl k závěru, že o tom nejsou pochybnosti.
Podle vyprávění Bible, lidé tehdy mluvili jedním jazykem, stavěli věž Bábel v kraji Šineár, který mnozí učenci ztotožňují se Sumerem. Stavební materiál, který používali - vypálené cihly a říční hlínu jako pojivo, přesně odpovídá materiálu babylónské pyramidy.
Proč Hebrejci pokládali babylónskou pyramidu za symbol lidské pýchy a proč právě tam Jahve zmátl jejich jazyky?
Název Babylón znamená v babylónském jazyce "brána boha" (babilu), v hebrejštině je podobně znějící slovo "balal" - označuje činnost míchání. Zvukovou podobností obou slov se Babylón lehce mohl stát symbolem jazykového chaosu na světě, když byl mnohojazyčným městem.
Nelze se divit, že Hebrejci viděli v Babylónu a jeho pyramidě ztělesnění neřesti a arogance vůči bohu. Babylónští vládcové postavili pyramidu z práce otroků a válečných zajatců přivlečených z různých končin světa. V 7. st. př. n. l. babylónský král Nabopalasar přistoupil k obnově starobylé věže a rozkázal tam vyrýt tuto větu: "Lidi mnoha národů jsem přinutil pracovat na znovuvýstavbě věže."
Do otrocké práce jistě hnali i Hebrejce, kteří si pamatovali babylónské zajetí a tyto vzpomínky, plné trpkosti, vyjádřili v pověsti o věži Bábel. Později uvidíme, že vzpomínka na babylónskou věž se objeví ještě jednou, v podobně andělského žebříku, který ve snu viděl Jákob, Abrahámův vnuk. Žebřík symbolizoval spojenectví člověka s Jahvem.