Stanislav Reiniš, Vydra z Černé tůně
Román ochočené vydry
I. Děj se odehrává na březích Berounky pod vrchem Baba, v mysliveckém revíru. Hajný Pelc končí svou službu a na hájenku přišel nový strážce revíru hajný Hron se svou rodinou. Krátký čas ještě slouží spolu a Pelc svému nástupci ukazuje revír, seznamuje ho s novým působištěm a upozorňuje jej na jeho zvláštnosti. Hovoří spolu a Pelc Hrona také upozorňuje na pytláky, kteří jsou v kraji problémem. Hlavně je to pytlák Humhal, který je opravdu nebezpečný, neštítí se ani zákeřné rány zezadu a za případný postih se hajným mstí. Nadhajný Otcovák se s ním kolikrát nechce špinit, když jde o daňka, ale rozhoupe se, až přijde o hejno slepic, čtyři krůty a svého psa najde otráveného. Na akci proti Humhalovi a dalším pytlákům doplatí hajný Žalud, který je střelen zezadu. Jeho tělo pak bylo nalezeno v Berounce. Na toto nebezpečí Pelc nového hajného Hrona upozorňuje.
II. Humhal žije přímo v lese, na odlehlém hůře přístupném místě v chatrči, kam nikdo kromě nějakých překupníků raději nechodí. Bydlí společně se svou sestrou Pepinou. Přes den chodí do lesa, sbírá soušky a čistí les, jednak se vrchnosti prokáže, že pracuje v lese, ale on má snad každý metr lesa zmapovaný. Během dne si terén obhlídne a má přehled o zvěři, v noci jde položit pasti nebo už pro chycené zvíře. Má i pár skrýší pro případ, kdyby mu chtěl chatrč někdo zkontrolovat.
Humhal zrovna na obchůzce v lese chytil srnu do želez a dva zajíce. Jak tak prochází lesem, přišel na to, že u řeky dvě vydry ulovily štiku a na břehu začaly hodovat. Jednu vydru zastřelil a štiku vzal. Pepina Humhalová se hned ptala, jestli něco nese, protože tohle maso pak vezme na trh a prodá. Ovšem ve hře je vydra a hlavně její krásná kožešina. Když sestra odejde na trh, Humhal vydru stáhne a hlavně chce utržit na její kožešině. Ve stahování a vyčinění kožešiny je mistr a už má představu, jak za ni dostane pěkné peníze. Chce si ty peníze nechat pro sebe, aby to sestra nevěděla. Dá kůži sušit nahoru na pec s myšlenkou, že Pepina nemusí o všem vědět. Zatímco usnul, jeho sestra se vrátila domů a rozdělala oheň v peci. Netušila, že dojde k pohromě. Když se její bratr probudil, vyskočil pro kožešinu a když si ji pořádně prohlédl, zjistil, že je propálena. Nebylo to moc, ale i když měl své fígle, jak to krví zamaskovat, z kůže pořád padaly chlupy. Nakonec si podle domluvy jeden žid pro kůži přišel a Humhalovi se podařilo mu kůži ještě za solidní cenu prodat, aniž by si dotyčný všiml toho maléru.
III. Mezitím se Hron už v hájence zabydlel a s pravidelnou přesností vyráží do terénu. Jeho kroky pravidelně vedou i k řece, protože on je milovníkem vyder a rád by některou získal. Přeje mu štěstí, jednoho večera náhodou je svědkem vydřího kaňkování, kdy vydry zaujaté svými milostnými projevy hajného nezpozorovaly. Ovšem jeho upoutala jedna z vyder, která měla úplně jinou barvu, než je obvyklé. Byla světle béžová, ve svitu měsíce zlatisté barvy. Hron věděl, že tyto vydry žijí na Berounce hlavně na Křivoklátsku. Nejdříve obhlížel břehy a chtěl poznat, kde je nejvhodnější místo pro položení želez. Nakonec železa do řeky položil, ale dalšího dne, když to šel zkontrolovat, načapal tam Humhala, jak má v jedné ruce vydru a v druhé jeho železa. Pytlák to samozřejmě dobrovolně nevydal, došlo mezi nimi k potyčce, kdy měl Hron převahu a Humhal to řešil tak, že se slovy "když nemám vydru mít já, nebudeš ji mít ani ty" zvíře pustil a železa zahodil. Hron netušil, jakou dohru to bude brzy mít a jak se naplní slova starého Pelce. Jednou večer, když rodina hajného seděla u stolu, přes okno Humhal hajného střelil, tím se mu chtěl pomstít. Hron byl v ohrožení života a přes tři měsíce se ze zranění zotavoval. Byl z toho soud, Humhal dostal dva roky a další pytláci v revíru byli pochytáni a jejich skrýše byly vybrány.
IV. Přišlo jaro a lesník už znovu vyráží do lesa a při jedné obhlídce si vzpomněl na vydry, tak jde k řece. Tam vidí čerstvé vydří šlápoty, které tak důvěrně znal, ten otisk plovacích blan v blátě. Jak obhlížel břeh, najednou se propadl do vydřího doupěte na břehu. Z nory vyběhla ta zlatistá vydří kráska, na kterou často myslel. Ovšem tato samička se ukázala jako útočná, měla v noře mláďata a zaútočila na Hronova psa, kterému se zakousla do krku. Hron se obával, že vydra překousne psovi tepnu, tak čekal na příhodný okamžik a vydru zastřelil. Pak se vrátil k noře, kde bylo plno zbytků ryb a vodních živočichů, ty rozkládající se zbytky strašně páchly, ale při ohledávání Hron poznal, že jedno mládě usmrtil ve chvíli, jak se probořil do nory, ale jedno mládě tam je živé. Byla to samička, která měla kožich zbarvený po mámě, také tak nádherně zlatistý. Hron tedy vydřičku a zastřelenou vydru vzal do hájovny. Hajná i děti měly velkou radost ze zvířátka, ale hajná s mužem pak i radost z peněz, které Hron utržil za vytaženou zlatistou kožešinu. Nahradilo jim to finanční ztrátu vzniklou v době Hronovy nemoci po postřelení Humhalem.
V. Hajný měl dvě děti, syna Jirku a dcerku Vlastičku a to bylo něco pro ně. Nejdříve vydřičce pořídili místo v kuchyni, její nový pelíšek. Vydřičku bylo třeba krmit mlékem z láhve a bylo vidět, že se má čile k světu. Ovšem stále neměla jméno. Nakonec ji pojmenovala hajná jménem "Rusalka". Hron měl dokonalou náplň dalších dní, kdy využíval svých zkušeností a snažil se vydru vycvičit podobně jak cvičil lovecké psy. V kraji ho považovali za odborníka a dávali mu k výcviku více zvířat, vždy s úspěchem, takže věřil, že i toto vydří mládě vycvičí. Učil ji na povely, aby mu šla k noze, neutíkala, pořídil ji postroj na míru, aby ji měl pod kontrolou. Když ji poprvé dal do vody do vany na dvoře, zdálo se, že vydra nebude na povely reagovat. Ovšem i toto zvládla, takže nakonec jednoho krásného dne šli s dětmi k řece a vydra se poprvé dostala do vody - do řeky, v níž žili i její předkové. Když zvládla na první pokus vodu a pak návrat na břeh, rozhodl se hajný, že ji už zbaví postroje. Hlavně děti měly strach, že se vydra už nevrátí, ale když se po chvíli vrátila na břeh i s úlovkem - rybkou v tlamičce, byl hajný přesvědčen, že výcvik byl úspěšný. Jirka pomáhal otci s tím, že rybu napřed namazali hořčicí a posypali pepřem, aby vydra rybu jen ulovila a položila. Na povel "chyť!" a "pusť!" se naučila reagovat a Hron s ní pravidelně chodil chytat ryby.
VI. V kraji se rozneslo, jaké má Hron zázračné zvíře a dost lidí by ho chtělo vidět. Je mezi nimi i mlynář Rákosník, který Hrona pozval na návštěvu i s vydrou. Hron nechtěl odmítnout starému známému, naložil i obilí na semletí a vydal se k mlýnu. Jenže tady Hron poznal, že Rusalce hrozí nebezpečí, protože mlynářka se snažila Hrona přemluvit, aby Hron vydru prodal, už si představovala jak krásný bude mít nový límec z vydřího kožichu. Když ani nabídka vysoké finanční částky Hrona nepřesvědčila a Hron cítil tu neupřímnost, Hrona to tam už nebavilo a chtěl se vrátit domů. Jenže vtom se utrhl mlynářův pes a chtěl vydru zakousnout. Obě zvířata sváděla litý boj, proběhla i světnicí a nechávala všude za sebou spoušť a rozbité věci, nakonec vítězem byla Rusalka, která se poslušně stulila Hronovi k nohám, zato mlynářův pes utekl do polí. Mlynáři a jeho ženě zůstala jen pořádná spoušť v domě.
VII. Hájovna žije běžným životem, ale najednou se tu ukázal jestřáb, který škodil v revíru, což hajnému dělalo starosti. Když pak hajná zpozorovala, že dravec odnesl ze dvora i holuba, Hron na něj vyrobil past a políčil na něho v polích. Jenže Rusalka k pasti chodila a když tam už byl dravec chycen, zaútočila na něj a zlomila kolíky, na kterých byla past nasazena. Jen příchod Hronův a zastřelení dravce Rusalku zachránilo od případné pohromy.
Další nebezpečí se ukázalo těsně před vánočními svátky, kdy se Hron s Rusalkou vypravil k řece, aby nalovili koš ryb pro lidi, kterým Hron slíbil, že jim dodá ryby na vánoční stůl. Jenže se zdálo, že řeka je v tom místě snad vylovena, byly tam jen malé rybky, tak Hron na loďce jel dál a tam objevil ondatry. Hron měl nejdříve obavy Rusalku za ondatrami pustit, ale když ta jen čekala na jeho povel, povolil. Byl to dramatický okamžik, kdy Rusalka nejdříve se snažila dostat ondatry z nory. Pak se dvě ondatry zakously do Rusalky a ta jen s námahou vyplouvá nad hladinu. Hronovi nezbylo, než nožem podříznout obě ondatry a tak Rusalku zachránit. Měl sice další dvě kožešiny, ale hlavně byl rád, že to zvládla Rusalka.
VIII. Je zima, ale zatím sněhu moc není. Hajný je v lese a jezevčík Lumpík si na dvoře hraje s Rusalkou. Je to pes, který vydru vyvede ze zahrady a láká ji dál do lesa. Rusalka by se sama neodvážila, chodí jen s Hronem, kterého na slovo poslouchá, ale Lumpík ji vede dál do lesa. Jejich výlet skončí tak, že po skotačení Rusalka vlítne do sklopce - do pasti a nemůže ven. A Lumpík? Ten čmuchá u jámy, cítí tam tchoře a nehne se odtud, jak je vytrvalý. Doma zatím hajná i děti volají na všechny strany, dívají se do všech koutů, ale po tulácích není památky. Když se Hron vrátí, vyslechne, co se stalo a dává se do lesa, ale jde nazdařbůh. Šel dokonce k pasti na jestřába, jenže mezitím napadl sníh a stopy jsou přikryty. Už se stmívá a on se vrací domů s nepořízenou, ale kontroluje plot. Všímá si uvolněné laťky a pod keřem spatří zatím sněhem nepřikryté stopy, které vedou do lesa. Jde tím směrem a nakonec uslyší na své zavolání vydří pískání a osvobodí Rusalku ze sklopce. Ovšem, kde je Lumpík zjistila až vydra, našla ho u tchoří nory. Tchoře chytili, ale doma jim utekl do sklepa a schoval se v trámoví, ještě je ovoněl svým pižmem ze žláz. S tchořem si nakonec poradila Rusalka, i když přesnou ránu hozeným nožem už dostal od Hrona. Tak se tuláci vykoupili aspoň pěknou kožešinou.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
