Stanislav Reiniš, Vydra z Černé tůně II.
2. 7. 2017
Pokračování
IX. Hajnému přivedl jeden člověk svého psa k výcviku. Je to sice lovecký pes, ale ukáže se, že je neschopný naučit se povelům, zatímco Rusalka tyto povely hravě zvládá, pes je na to "hloupý". Hron psa nakonec vrátí pro neschopnost. Rusalka má i svou práci na dvoře, když hajný nasype holubům, vydra brání cizím holubům, aby přilétli zobat zrní, je schopna přihnat husy z řeky, žádná ji neuteče. Dokonce uloví i veverku, která Hronovým chodila na meruňky. Je i citlivá na zvuky, když hraje na housle Hron, tiše naslouchá, začne-li "hrát" Jirka, vydra začne pískat a vyvádět tak, že chlapec musí okamžitě přestat. Ovšem, vydra je i dobrá herečka. Hronův lovecký pes Tref spadl ze skály a kulhal pak na nohu. Hajný mu nohu mazal mastí a obvázal. Když to viděla Rusalka, také začala kulhat a nastavovala svůj plováček, aby byla ošetřena. Chodila s obvazem, ale když jí hajný ukázal nějakou dobrůtku, okamžitě běžela a už nekulhala.
Hron se chtěl vypravit na sluky, rád je pozoroval, když tokaly a protože jeho pes nemohl, vzal s sebou Rusalku, aby aportovala střeleného ptáka. Když však hajný vystřelil, vydra se tak polekala, že utekla do houštin. Za chvíli se vrátila, ovšem k Hronovu překvapení, donesla pánský střevíc. Hronovi bylo jasné, že někdo přišel pytlačit. Když Rusalka našla i druhou botu, hajný si boty prohlédl a znaleckým okem usoudil, že jsou to boty nožem uzpůsobené pro pytláka. Ten v porostu zul boty a dále pokračoval v hrubých ponožkách, aby tlumil šlápoty. Hronovi se boty zdály teplé, tak si tam počkal. Byla noc, už téměř usínal, ale byla to vydra, která ho vzbudila, tak uviděl místního člověka jak nese zajíce. Vydra však vypískla a pytlák zmizel v lese. Hajný ho sice nechytil, ale jeho nalezené boty nakonec svědčily proti němu.
X. Hajný pozoruje, že v lese nápadně ubývá zvěře. Jednak to mají na svědomí pytláci, ale později zpozoruje, že se mu v revíru usadila liška, která tam vydatně loví. Už kdysi ji viděl, ale pak se ztratila, nyní se tu zase objevila. Že je to ta samá, poznal podle kožichu - na hřbetě měla zvláštní zbarvení připomínající kříž. Na své obchůzce zaslechl naříkání zajíce, který byl právě uloven liškou. Hajný ji stopoval a došel k její noře. Čekal by tam dlouho, proto přizval dva lesní dělníky, aby kopali a dostali se lišce do nory. Byla to dlouhá chodba, prutem zkoušeli, kam vede, ale nakonec už dál nešlo kopat. Hajný byl s jezevčíkem Lumpíkem, tak ho poslal k lišce do nory, ale to se příliš nepovedlo. Pes se dlouho nevracel a dole bylo ticho. Hajný už měl strach, že o psa přijde. Nakonec přivedl Rusalku, která vběhla do nory a na povrch vytáhla jakési klubko - liška i pes Lumpík byli do sebe zakousnuti a ani jeden nechtěl pustit. Lišku nakonec dělníci ubili motykou a vydra ještě z nory vynesla liščata.
XI. Hron se v noci vydával na posed, aby pozoroval zvěř na pasece a případně střelil šelmu, protože nápadně ubývalo zajíčků, bažantíků i koroptví. Dost toho měly na svědomí zdivočelé kočky. Nejdříve zastřelil černého kocoura, hodně vypaseného a podle znaků poznal, že je to šenkýřův Macík, který se mu ztratil už před pěti lety, odešel do lesa a tady se změnil v šelmu, která se živila zvěří. Ovšem v další ulovené kočce poznal svou Micku, která se jim také ztratila a v lese zdivočela. Podle naběhlých struků poznal, že má mladé, našel její noru a vytáhl čtyři koťata, z nichž si jedno vybral jako památku na Micku a donesl domů. Chtěl zkusit toto kotě ochočit. Děti měly radost, ale ještě větší měla vydra, která se o kotě starala s mateřskou péčí, brala ho do svého pelíšku a starala se o ně. Rusalka si zvykla i na výstřely z pušky a tak ji hajný bere v době lovů s sebou, aby aportovala zvěř, kterou ani psi nenašli. Vydra má tak dobrý čich, že to všichni obdivují. Ovšem, hlavně je obdivována pro svoji krásnou zlatavou kožešinu.
XII. Zdá se, že tahle krása znamená pro Rusalku konec. Mlynářka nezapomněla na Hronův postoj, když jí odmítl prodat Rusalku na límec a rozhodně to nebyly malé peníze. Mlynářka je jednak velmi marnivá žena, která nešetří penězi, aby ostatním ukázala, jak se parádí krásnou novou kožešinou, ale také je hodně mstivá. Spřáhla se se Samuelem Friedmanem, což byl lstivý obchodník s kožemi a kožešinami, také toužící po penězích a nestyděl se navýšit cenu tak, aby kupujícího odřel co nejvíce. Ovšem mlynářka neměla klidu a stále vymýšlí, jak svůj záměr zmocnit se Rusalky, udělá. Dostala nápad, že musí obejít Hrona, tak vymyslela plán, že zkusí nabídnout vysokou cenu jeho ženě, která byla známá také touhou po penězích. Sama do hájovny nešla, ale měla domluveno s listonošem, že ten nebude nápadný, chodí do hájovny pravidelně, tak dostal od mlynářky za úkol kontaktovat hajnou, že za vydru dostane bohatě zaplaceno. Jaké však bylo mlynářčino zklamání, když listonoš přišel s nepořízenou, že nic nedomluvil, protože na hájovnu přijela matka hajné paní Márová a určitý čas tam bude, protože hajná porodila dítě. To mlynářku neodradilo, protože ta zase věděla, že Márová jako tchyně příliš v lásce svého zetě Hrona nemá a jistě by jí pomohla vydru získat, čímž by svému zeti způsobila ránu na duši. Domluvila tedy schůzku s Márovou a Friedmannem na trhu v Rakovníku. Tam má hlavní slovo Friedmann, který vše vede tak, aby to byl on, komu připadne největší peníz z této transakce. Márová se nechala nalákat na peníze a sama naznačila, aby Friedmann pro Rusalku přišel v době, kdy bude hajný v lese a děti ve škole. Vše musí být provedeno tak, aby ani stín podezření nepadl na ni, jako na tchyni.
XIII. Nastává den "D", který má být pro Rusalku dnem posledním. Ještě na trhu se Márová zajímá, jak to Friedmann provede, on nejdříve uvažuje o otrávení, ale pak řekl, že jí srazí vaz a Hron to nepozná. Márová měla na stůl narafičit ubrus, aby to vypadalo, že vydra ubrus na sebe strhla. Hned ráno Friedmann spěchá s pytlem do hájovny, ale Hron se nějak opozdil a na dvoře se baví s Rusalkou. Pak odchází za povinnostmi. Děti jsou ve škole, hajná pečuje o novorozence, tak stará Márová má volnou půdu pro svůj úmysl. Pouští Friedmanna na dvůr a ten se snaží vydru spoutat do pytle, ale ta se brání. Jako kdyby cítila, že se blíží její poslední chvíle, urputně se brání, Fridmann zalehl na pytel s vydrou, ale nemůže svůj čin provést. Márová ho pobízí, aby si pospíšil, když v tom pes Lumpík jako by chtěl své kamarádce pomoct, zakousl se Friedmannovi do nohy, takže ten křičel bolestí, zatím se Rusalce podařilo z pytle osvobodit, při tom Friedmanna a později i Márovou pořádně poškrábala, takže byli dost od krve. Márová byla poškrábaná i v obličeji. Hron po svém návratu okamžitě pozoroval prudkou změnu v chování obou zvířat a hlavně Rusalka se k Márové chovala velmi nepřátelsky, chtěla ji napadnout, takže Hron pojal podezření, že vinu nese jeho tchyně. Škrábance na obličeji o tom svědčily. Ona však na hájovně nepobyla dlouho, protože novorozeně hajných zemřelo a Márová odjíždí domů. Tím se také Rusalčino chování vrací do původních kolejí a svou lásku k Hronovi prokáže na lovu divokých kachen, kdy Hron spadne z loďky do vody a jako neplavec se v hluboké tůni začne topit. Rusalce se podařilo odtáhnout tonoucího pána k břehu a tím ho zachránila. Jenže pak, když hajná musela zavolat doktora, nechtěla ho vydra ke svému pánovi pustit, ale Vlastička už to s ní také uměla.
XIV. Hajný se uzdravil a zase musí do terénu. Jako živitel rodiny se musí snažit nějaký peníz získat a asi nejlépe to jde za prodej kožešiny. Blíží se zima a on zase obchází řeku a sleduje, jestli tam nejsou stopy vyder, které se v tu dobu přicházely na řeku kaňkovat. Hron tam vydří stopu objevil a snažil se vydru vypátrat a ulovit. Procházel roklí, stopy vedly do nepřístupných míst, kde byly skály pokryté ledem, že hrozilo uklouznutí a pád dolů. Nakonec Hron přišel na myšlenku použít k lovu Rusalku. V létě totiž jeho pes chytil křepelku a jen ji pochroumal křídlo, pak ji hajný po vyléčení už ven nepustil, měl ji v kleci. Použil ji jako návnadu, když ji v kleci položil do obilí a přilákal na tuto slepičku křepeláka, který přišel do pasti. Oba opeřence pak prodal a za tu námahu to stálo. Inspirován touto myšlenkou vyrobil velký sklopec, aby tam vešla i klec s Rusalkou. Už doma ji zkoušel naučit na pobyt v kleci, což se jí moc nelíbilo. Nakonec celé zařízení umístil poblíž řeky a čekal, až na Rusalčino naříkání a zvuky přijde druhá vydra do pasti. Podařilo se to v noci, kdy Hron, skryt v lese, hlídkoval a když slyšel, jak dvířka sklopce zapadla za vydrou, měl vyhráno. Chycenou vydru použil na kožešinu a děkoval Rusalce, že mu takto dopomohla k penězům. Za to všechno si ji zamiluje i hajná, i když je s ní sama, Rusalka vesele píská a má k ní důvěru. Hron vidí, že značný peníz, který dostal za kožich polapené vydry pomohl k tomu, že jeho žena konečně poznala skutečnou cenu učenlivé Rusalky. Hajný se už nebojí svěřit ji do péče své ženy.
XV. Plynou dny a měsíce a najednou se hajný od jedné babky v lese dovídá, že Humhal je zpět z vězení. Dva roky uplynuly jako voda a Hronovi tato zpráva nahnala starosti, protože je mu jasné, že Humhal se nepolepšil, určitě bude zase pytlačit. Proto ještě s větší důkladností chodí po lese a pozoruje, zdali neuvidí nějaké stopy po pytlákovi. Jednoho dne ucítí, jak v lese někdo pálí síru. On tento trik znal - kouř z pálící se síry stoupal vzhůru a opeřenci, kteří na stromech seděli, padali pak dolů jako hrušky, pak stačilo jen sbírat. Když pak procházel kolem Humhalovy chatrče a ucítil pach spáleného peří, přizval si četníka, aby provedli prohlídku chatrče, ale ani po důkladném prohledání nenašli nic, co by nasvědčovalo, že by tam Humhal byl. V době, kdy byl ve vězení, zemřela jeho sestra Pepina, tak se předpokládalo, že v chatrči bude žít sám.
Při jedné obchůzce se svým nadřízeným lesním naleznou u jednoho krmelce krásný paroh silného čtrnácteráka, ovšem když po chvíli slyší v lese ránu, oběma dojde, že je zle. Jejich cvičené ucho pozná střelce už podle rány a navíc je doba hájení, takže myslivec to nebude. Když po chvíli zase potkají babku v lese a ta jim poví, že v místě "U obrázku" leží v bažině postřelený jelen s jedním parohem, jdou najisto. Oba tam uvidí krásné postřelené zvíře, které spíš sedí, nemůže na zadní nohy, jelen je sice ještě živý, ale pomoci mu není. Lesní ho tedy zastřelí, aby ukončil jeho trápení a Hron je přesvědčen, že pachatelem je Humhal. V rozrušení a zlosti slibuje lesnímu, že toho padoucha dopadne a vyřídí si to s ním. Ten ho však trochu krotí a upozorňuje, že boj s pytláky je nebezpečný a už více hajných na to doplatilo. Oba muži jelena vytáhli, otevřeli, aby vyvětral a Hron pak chtěl na místě zůstat a žádal lesního, aby zajistil odvoz. To však jeho nadřízený odmítl s tím, že z takového místa ho nikdo nevezme, bude stačit přehodit přes jelena šátek, aby to případně odradilo lišku, když ucítí lidský pach.
XVI. Hron ani nemůže dospat rána a pak s lesníky jedou na místo, kde leží zabitý jelen. Když se tam dostanou, nevěří svým očím - z jelena zbyla jen přední část, největší a nejlepší část masa kdosi ukradl a na trčící paroh pověsil Hronův šátek. Vypadalo to jako výsměch hajnému, který okamžitě prohlásil, že tohle je dílo Humhalovo. Lesní dělníci spolu s četníkem se opět vydají k Humhalově chýši, celou ji obestoupí, aby neproklouzl a vniknou dovnitř. Vše prohledají, ale v chatrči to vypadá, jako kdyby tam Humhal ani nežil. Zklamaně tedy odcházejí, ale tahle akce má za následek rozhodnutí, že les bude hlídán důkladněji, i v noci a hlídky se zdvojnásobí. Hron dostal na pomoc mladého hajného Stehlíka. Při společné cestě lesem najednou uslyší ránu. Když potichu přijdou na místo, přistihnou tam Humhala, jak právě podřezává dospělou laň. Hajní se drží předpisů, na povel "stůj, nebo střelím" se Humhal dává na útěk a až pak padnou čtyři výstřely, z nichž jeden zasáhne pytláka do nohy. Přesto jim utekl, ale Hron uvažuje, že do své chalupy se Humhal nevrátí, spíš vyhledá pomoc nějakého felčara. V noci Hron ani spát nemůže, jakou má zlost na Humhala a nejvíc ho pronásleduje myšlenka, jak se mu vysmívá a tím šátkem na parohu jelena to dal najevo. Usíná až k ránu a jen Rusalka slyší, jak se k hájovně kdosi potichu přibližuje. Když pak slyší škrtnutí a uvidí světlo, svým pískotem vzbudí hajného, který si ničeho nevšiml, ba ani psi neštěkali. Hajný vyletí a zjistí, že mu hoří došky na chalupě. Venku vidí Humhala, jak běží do lesa, poznal ho podle toho, že kulhal na levou nohu. Hronovi se podařilo požár zlikvidovat v zárodku, celá rodina je šťastná a velebí Rusalku, ale když po chvíli vidí v dálce zarudlou zář, Hrona hned napadne, že hoří u hajného Stehlíka. Nemýlil se, do rána Stehlíkova hájovna vyhořela a paličem je opět Humhal, kterému se z místa činu podařilo uprchnout i přes to, že že kulhal.
XVII. Situace je vážná, les je pročesáván lidmi, všichni se bojí člověka, který nemá slitování. Hajná má velký strach, když Hron odchází do lesa, ani nemůže nic dělat, je tam sama a bojí se o své drahé. Jenže Humhal chce zasáhnout Hrona na citlivém místě - zaměřil se nyní na Rusalku. Vyrobil si oko z drátu, upevnil to na tyč a skryt nedaleko hájenky, pozoroval, až se vydra trochu vzdálí od domu. To se skutečně stalo, Rusalka vyběhla za Macíkem, což byl ten kocourek, o kterého jako kotě tak pečovala a této chvíle Humhal využil. Vyběhl za vydrou s úmyslem hodit jí smyčku na krk a utáhnout. Rusalka však zvedla plovák a bránila se, tím se jí smyčka dostala dále na hruď, takže i když ji táhl za sebou, mohla dýchat. Tuto scénu viděly ženy, které nedaleko hájovny pod dohledem Hrona sázely smrčky a hned ho na to upozornily. Hron nemeškal a co nejrychleji běžel za Humhalem, který s Rusalkou mířil k řece. V řece bylo více vody z tajícího ledu a to Humhal podcenil. Chtěl se po ledových krách dostat ke své chatrči, ale kra, na kterou vstoupil, se rozlomila a pytlák skončil ve vodě. Humhal nyní bojuje s dravým proudem mezi krami a vydrou, která je rozzuřena jak dravá šelma. Když se Rusalka dostala do jeho těsné blízkosti, kousla ho do krku a přeťala mu tepnu, takže lidé na břehu viděli jen krví zbarvenou vodu a pak už Humhala pohltila řeka. Smrt si ho vzala na místě, kde před léty vyplaval hajný Žalud, kterého Humhal zastřelil a vhodil do vody. Lidé to považují za znak spravedlnosti a když se Rusalka vrací k pánovi, on všem říká, že by měl Humhala nenávidět, ale on přeje klid jeho duši. Nyní se jeho rodina už nemusí bát.
XVIII. Čas neúprosně běží, jak jdou léta jedno za druhým, postupně odcházejí ti, kdož kdysi usilovali o Rusalčin život. Také psi Tref s Lumpíkem už spí pod drnem. Hajný Hron zestárl, už nechodí po lese a nepronásleduje pytláky, přišli noví hajní a těm byly postaveny nové hájenky. On své dny dožívá ve svém domku, který postupně chátrá. Jeho děti odešly z domu a on tam zůstává se svou ženou a s Rusalkou, na které přibývající roky jsou také znát. Je Hronovou společnicí a tak dožívají své roky. Jednoho dne hajný navždy zavřel oči a Rusalka to nemůže pochopit. Bdí celou dobu u mrtvého těla svého pána a nikoho k němu nechce pustit, ani v den pohřbu. Nejí, potravu celou dobu přijímala jen od svého pána. Když se přitiskla k jeho ruce, která je chladná a už ji nehladí, v tu chvíli pochopila, že pán je mrtev. Začala vyvádět, až Hronově dceři Vlastě, která přijela na pohřeb, se podařilo odlákat ji a zavřít do komory. Když ji pustili do světnice, pán tam už nebyl, jen hořící svíčka a jí připadalo všechno cizí. Pochopila, že tam už žít nemůže. S pískotem vyrazila z hájovny a i když celá rodina ji volala a lákala zpět, už nepřišla. Zákon přírody jí káže složit své kosti tam, kde se zrodila. Běží k Berounce a vrhá se do vody. Už nevyplavala. Smrt si ji vzala v Černé tůni, nedaleko od místa, kde byla její "kolébka" - nora, v níž ji kdysi Hron objevil.
Vydra však ve vzpomínkách lidí žila dál, v křivoklátském kraji si dlouho lidé vykládali o šikovné ochočené vydře.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
